Ahoj Jardo.

Na tvůj popud jsem si sehnal několik kapel, které jsem neznal, a jsem docela uchvácen, jak to zní a co je to zač.

Díky za tvé instrukce.

PŘÍBĚHY PROGRESIVNÍHO ROCKU 9
BRITSKÉ KRÁLOVSTVÍ NEOPROGU DEVÁTÉ DEKÁDY

Devadesátá léta přinesla na poli rocku a metalu spoustu zásadních změn. Rock a metal vyklidili pozice v prodejních žebříčcích. Zatímco ještě v 80. létech byla mezi stovkou celosvětově nejprodávanějších alb bezmála polovina rockových/metalových (!), v devadesátých to bylo třikrát méně.
Pokud se tedy budeme dnes bavit o vzedmuté „druhé“ vlně neoprogu, půjde víceméně o bouři ve sklenici vody. Malé scéně kraloval neoprog odvozený od MARILLION. Soundu dominovaly – namísto hammondů a mellotronů GENESIS – syntezátory se symfonickými rejstříky. Kytarová hra se výrazově zúžila na atmosférická vazbená sóla. Kompozice se zjednodušily, melodické linky napřímily, nároky na muzikanty i posluchače snížily.
Relativně nejnápaditější neoprog se v oné době odehrával v Itálii. Díky přirozenému smyslu pro chytlavou melodiku nehrozila i tamějších souborů nuda.

Jednou z nejaktivnějších a současně nejkontroverznějších osobností progrockové scény je Clive Nolan (www.clivenolan.net). Právě on stojí za vícerými nápodobami stylu a soundu Fishových MARILLION, a bohužel i za postupným ředěním jejich odkazu.
Narodil se v hrabství Gloucestershire na jihozápadě Anglie. Je ročník 1951, ve své době byl nejmladším, šestnáctiletým, absolventem London College of Music v oborech: kompozice, orchestrace a dirigování. Ovládá mimo klávesy i housle, violoncello a violu. Od poloviny devadesátek co chvíli vyhrává ocenění Classic Rock Society coby nejlepší klávesák.

PENDRAGON
Kapele jsme se obšírněji věnovali v minulém dílu. Clive Nolan nastoupil k PENDRAGON v roce 1987, a je vedle Nicka Barretta dodnes určující personou skupiny, i když se nepodílí na kompozicích, a soustředí se o to více na roli muzikanta a aranžéra.
www.pendragon.mu

STRANGERS ON A TRAIN
V roce 1990 se dala dohromady nerozlučná dvojice Clive Nolan & Karl Groom se zpěvačkou Tracy Hitchings. Skupina nahrála dvě alba, „The Key“ (1990) a „The Key Part II: Labyrinth“ (1993), Nolan v nedávných rozhovorech mluví o kompletně zkomponovaném třetím albu, čekajícímu jen na svůj čas.
Neoprog prostý jakýchkoliv vazeb na marillionovské pojetí. Když Clive preluduje na piano a Tracy Hitchings se kolem něj vlní jak liána, anebo mu nečekaně šlehne nad hlavou hlasem jak bičem, jde o vrcholný neoprog bez déjà vu přívlastků, viz niterná i majestátně klenutá „Perchance To Dream“.

Tracy Hitchings
Nolanova múza, s níž spolupracoval na nejednom albu. Plavovlasá kráska vydala v roce 1991, za vydatné pomoci dvojskifu Nolan & Groom, své doposud jediné sólové album, „From Ignorance To Ecstasy“. O hudbu a texty se tak jako u STRANGERS ON A TRAIN postaral Clive. Oproti výše uvedenému projektu je sólovka Tracy více o zpěvu a sem tam i skladbách typu verze-refrén-verze, viz kupříkladu „Hide A Seek“. Stále se ale pohybujeme na poli neoprogu, viz příkladově „Caamora“, podle níž pojmenoval novodobý projekt s polskou vokalistkou Agnieszkou Świtou, anebo orchestrací vyzdobená „Behind The Scenes“.

CASINO
Jednoalbová záležitost z roku 1992, na níž se vedle Cliva podílel jeho věrný souputník Karl Groom a hlavně: Geoff Mann z TWELFTH NIGHT. Jeho hlas a poetika povýšily eponymní album k nejoriginálnějším kouskům Nolanova neoprogu devadesátých let. Větší prostor než jinde dostala Groomova vypjatě zpěvavá kytara. Vícedílné kompozice jsou spíše mechanickou skládačkou jednotlivých částí, de facto písniček. Nolan na LP testoval širší paletu rejstříků svých kláves. Něco se povedlo, něco ne. Mezi nejkrásnější pasáže alba patří dvanáctiminutová „Drunk“, kde Geoff naplno předvádí, jaký byl pan zpěvák a rockový šansoniér v jednom. Tam, kde Nolan vytváří svými klávesami kolem Manna masivní krunýř, je ale znát, že Geoff není úplně ve své kůži.

SHADOWLAND
Nolanův projekt z počátku devadesátých let. Vedle kláves se ujal i zpěvu. Kytaru obsluhuje, jak jinak, Karl Groom. Na debutu „Ring Of Roses“ (1992) hraje Karl chvílemi drnkavě zvonivým (Edgem z U2 inspirovaným) stylem, viz úvodní „The Whistleblower“ i další skladby. Samozřejmě, že albu jinak dominuje jeho klasické zpívající pojetí hry na kytaru. O lehce teatrální neoprog se SHADOWLAND pokoušejí v jedenáctiminutové „Jigsaw“. Dlužno podotknout, že Nolanovi občas parádně sedne mikrofon „do huby“. Jeho hlas nezáří barvou ani technikou, je rozechvělý, přirozeně zajíkavý, věrohodný, a nepouští se do žádných větších akci á la STS Chvojkovice-Brod. SHADOWLAND nahráli v 90. letech další dvě alba: „Through The Looking Glass“ (1994) a „Mad As A Hatter“ (1996). Reunion z roku 2009 je zatím poslední aktivitou zachycenou na hudebním nosiči.

LANDMARQ
Skupina, kteroužto Clive Nolan zpočátku takříkajíc vodil za ručičku. Společně s Karlem Groom produkoval první dvě alba, třetí pak sám. Napsal pro LANDMARQ pár textů, přivedl k nim Tracy Hitchings. I když se pětice později víceméně z vlivu Nolana vymanila, svůj styl a sound nijak radikálně nezměnila. Fungují dodnes.
www.landmarq.net

ARENA
Erbovním „marillionovským“ projektem Nolana byl vznik skupiny ARENA v roce 1995. Autenticitu dodal původní bicmen MARILION, Mick Pointer. Zpěvák John Carson se hlasově stylizoval do Fishe, a i když neměl jeho charisma a hlas rockového šansoniéra, působil celkově věrohodně, v některých polohách svého hlasu dokonce exceloval, viz jeho hebký a ohebný falzet.
Debutové album, „Songs from the Lion’s Cage“ (1995), graduje bezmála patnáctiminutovým opusem „Solomon“, jenž si v ničem nezadá s titulní kompozicí marillionovské dvojky „Fugazi“. Celkově je ale deska přeci jenom výrazově a kompozičně plošší než originální klenoty Fishe a spol.. Clive Nolan zakrátko vydal s PENDRAGON podobně laděné LP „The Masquerade Overture“ (1996).
Po odchodu Johna Carsona Clive Nolan měnil kurs kapely podle momentálního rozpoložení. Loni ARENA slavila XX, její příběh by určitě stál za rozsáhlejší profil.
www.arenaband.co.uk

CLIVE NOLAN & OLIVER WAKEMAN
„Potkali jsem se víceméně náhodou, zašli do hospody a probrali různé nápady, co a jak udělat. Nakonec jsme se domluvili na společném albu. Jediným důvodem přitom bylo, že nám to přišlo jako zábavná kratochvíle. Nakonec z toho byla zvláštní zkušenost, pracovat se slovutnými zpěváky. Vzpomínám hlavně na perfektní nahrávání s Bobem Catleyem z MAGNUM.“, říká Nolan v rozhovoru pro Let It Rock ohledně alba „Jabberwocky“ (1999), jež je v podstatě rockovou kantátou na téma stejnojmenné bláznivé básně Lewise Carrolla.
Hudebně jde o ne moc nápaditý „fanfárový“ klávesový rock s teatrálními prvky. K tomu dvojice přidala pár typických anglických vaudeville pasáží, jak z tullovské klasiky „A Passion Play“.
Nad vodou drží desku pěvecké party (Bob Catley, Tracy Hitchings, James Plumridge, Paul Allison, Rick Wakeman coby uvaděč). Zvláštností je účast prvního kytaristy YES, Petera Bankse.
–
Svůj velký vliv na neoprogovou scénu si Clive Nolan udržuje dodnes, je stále členem souborů ARENA a PENDRAGON, plus polovinou dua CAAMORA. Působil v projektu NEO, spolupracoval na All Star projektu „A Forest of Fey“ GANDALF’S FIST. Loni absolvoval evropské turné s Lee Abrahamem z GALAHAD. Letos plánuje napsat dva muzikály, „Dark Fables“ a „King’s Ransom“.
Samozřejmě, že anglický neoprog poslední dekády minulého století nepředstavoval jen Clive Nolan & spol.

GALAHAD
Mezi neoprogové UK stařešiny patří od druhé poloviny osmdesátých let dodnes působící GALAHAD. Ze začátku byli hodně pod vlivem raných MARILLION, k čemuž napomáhal i lehce fishovský hlas Stuarta Nicholsona, vedle kytaristy RoyeKeywortha jediného aktivního původního člena souboru.
První regulerní studiové album, „Nothing Is Written“, vydali v roce 1991. Oproti velkému vzoru chybí elegance a charisma. CD z konce 90. let a 2K+ jsou oproti prvním třem poměrně tvrdá, kdy až metalové riffy doprovázejí zbyvší poetické proklady marillionovského typu. Některá nová alba jsou pro svůj disco/electronic/metal sound pro classic rockera takřka neposlouchatelná („Beyond The Realms of Euphoria“ z roku 2012).
www.galahadonline.com

FINAL CONFLICT
Skupina z Newcastle, fungující od konce osmdesátých let doposud. „Redress The Balance“ (1991) je prvním plnohodnotným albem. Přímočaré melodické kompozice ozvláštňují nápadité pompézní aranže a dvojice sólových vokalistů/kytaristů: Andy Lawton a Brian Donkin. Jeden z nich má zajímavé tremolo, druhý fishovskou barvu. Jejich vokální dialogy i dvojhlasy jsou na FINAL CONFLICT tím nejzajímavějším. O rok později nahrálo sexteto ambiciózní koncepční opus „Quest“. Volnějším tempem pak v letech 1997-2012 vydali FC další čtyři tituly.
www.fc-music.com

JADIS
Přestože jihoangličtí JADIS působili na hudební scéně již v druhé polovině osmdesátých let, kdy doprovázeli na turné IQ i MARILLION, jejich vrcholná tvorba spadá do devadesátých let, proto si je krátce připomeneme v dnešním pokračování. Erbovní „More Than Meets The Eye“ (1992) nahrálo kvarteto: Gary Chandler (kytara, zpěv), Stephen Christey (bicí), Martin Orford (klávesy, flétna) a hostující John Jowitt (baskytara), oba poslední jmenovaní z IQ. Středobodem soundu byla Garyho tekutá kytara, jež posunovala JADIS směrem k Latimerovým CAMEL. Pod vedením Garyho Chandlera fungují JADIS stále.
www.jadismusic.com

ARK
Kdykoliv si chci poslechnout nejříznější z klonů MARILLION, sáhnu po albu „Spiritual Physics“ (1993) skupiny ARK. Anthony Short zpívá vroucně jak Fish, kapela hraje na tisíc způsobů, od jemných pavučin po metalické kovářské riffy, skladby mají švih, spád, zapamatovatelnou melodii, energii.
Písně z těžce sehnatelných mini LP „The Dreams Of Mr. Jones“ (1988) a „Cover Me With Rain“ (1992) vyšly v roce 2010 na kompilaci „Wild Untamed Imaginings“. Neuvěřitelný drajv & hammond sound raných nahrávek posunuje ARK v některých skladbách směrem k hardrockovým ikonám typu URIAH HEEP. Jinak ale samozřejmě azimut MARILLION/GENESIS. Skupinou prošel jako basák již zmíněný John Jowitt (IQ).
http://ark.eology.org

GREY LADY DOWN
Ve své době poměrně populární oxfordská nápodoba MARILLION. První album („The Crime“, 1994) trpělo podfinancovanou produkcí, jak zdůrazňuje v rozhovorech zpěvák Martin Wilson. Právě jeho přirozeně chvějivý a nezalykavý falzet má hlavní zásluhu na tom, že GREY LADY DOWN patří nejlepší představitele „marillionovské“ větve neoprogu devadesátých let. Za vrchol je všeobecně považována dvojka „Forces“ z roku 1995. Personální otřesy a nepovedené třetí LP, „Fear“ (1997), vedly postupně k ukončení činnosti. V krátkém reunionu se nová sestava soustředila na koncertování, nicméně v roce 2002 to GLD opět zabalili. V roce 2011 obnovují GLD činnost, o dva roky později ale z rodinných důvodů odchází Martin Wilson (dnes v THE ROOM). Ostatní se sice nechtěli vzdát, nicméně na www.greyladydown.net je už dva roky mrtvo…

BIG BIG TRAIN
BIG BIG TRAIN z jihoanglického Bournemouthu nejsou pečlivým čtenářům Sparku neznámí, viz například recenze na předposlední album „English Electric“ z roku 2012. Devadesátá léta reprezentuje první dlouhohrající kus – „Goodbye To The Age Of Steam“ (1994). Dominující originální kombinaci akustických kytar, klavíru a členité rytmiky, sráží dolů plytké kompozice a fádní zpěv Martina Reada. BBT v celkem pravidelných intervalech vydávají studiová alba, dochází u nich postupně k několikeré obměně sestavy muzikantů. Z otců zakladatelů zůstávají už jen dva: baskytarista Andy Poole a kytarista Greg Spawton.
Z pozdější tvorby je částí kritiky ceněna především novátorská „The Difference Machine“ (2007), u níž ale budou mnozí art/prog puristé zaskočeni četným užíváním prvků post-rocku, jakými jsou: zahlušení a rozrušení zvukového obrazu, disharmonie, zkreslení, „blátivé“ kompozice bez pevné struktury, atd. Úlevu staromilcům přinese závěrečná kompozice „Summer’s Lease“.
http://bigbigtrain.com
–
Zůstali jsme v dnešním pokračování Příběhů progrocku ve Spojeném království, zemi, jež dala světu artrock, potažmo prog rock. Ani tak se bohužel nedostalo se na všechny tamější dobové interprety, zkrátka přišly mj. ABEL GANZ, QUASAR, THE VIOLET HOUR, CREDO…
Příště se porozhlédneme po evropském kontinentu.

Spotify: https://open.spotify.com/user/merhaut/p ... KCznU6vk4j

PŘÍBĚHY PROGRESIVNÍHO ROCKU 10
POKRAČUJÍCÍ TOULKY NEOPROGEM 90. LET

V devadesátých letech nastoupil na scénu internet. Jak souvisí s progrockem, ptáte se. Celkem jednoduše, stal se katalyzátorem zájmu o zapomenuté interprety všech žánrů, díky němu se podařilo objasnit mnohé muzikantské osudy již v éře před dnešním všeobjímajícím streamingem. Aktivní neo-progové soubory pak získaly díky webu informační platformu nezávislou na komkoliv zvenčí. Osobně jsem díky vyhledávači Alta Vista a katalogu Yahoo! objevoval od šestadevadesátého každoročně desítky a desítky nových neo-prog skupin, z nichž se většina objevila v nabídce CD klubu MCD. O některé z tehdejších objevů se dnes podělím se čtenáři Sparku.

CLEPSYDRA
Dnes, po dlouhých letech znovu aktivní švýcarská skupina, kráčela od počátku devadesátek ve stopách Fishových MARILLION. Jasnými rozpoznávacími markanty byly v raném období: výrazná tremola hlasivek Aluisia Magginiho a strun tehdejšího kytaristy Lela Hofmanna.
CLEPSYDRA debutovala v roce 1991 albem „Hologram“, na umělecký vrchol vystoupila následujícím titulem „More Grains Of Sand“, díky němuž sice získala smlouvu s Inside Out, současně ale ztratila pel svébytnosti a výjimečnosti, viz následující průměrná LP „Fears“ (1997) a „Alone“ (2001). Před dvěma lety vyšel souhrnný reprezentativní 4 CD box „3654 Days“ s remasterovanými a o bonusy doplněnými verzemi všech čtyř studiovek.
CLEPSYDRA patří mezi nejzajímavější klony FISH-MARILLION.
www.clepsydra.ch

CHANDELIER
Pozdní německou odpovědí na MARILLION byli v 90. letech CHANDELIER. Sestava zůstala po celou dobu existence neměnná: Martin Eden (zpěv), Udo Lang (kytary), Stephan Scholz (baskytara), Tobias Budnowski (klávesy) a Tom Jarzina (bicí). Kapelu po prvním albu „Pure“ (1990) rovněž ulovil lepkavý label Inside Out. Kdybych měl doporučit jediné album, bylo by to „Facing Gravity“ (1992). Trojka „Timecode“ (1997) se oproti němu jevila příliš rozvláčná, až mdlá. Žádné další LP/CD nenásledovalo, osudy muzikantů se mi nepodařilo vypátrat. Koho netahá za uši Edenův německý akcent, může si CHANDELIER užít stejně jako IQ, PENDRAGON, JADIS, i další marillionovské omalovánky.

FOR ABSENT FRIENDS
Pozapomenutí, byť dodnes aktivní Holanďané, soustředění kolem (mělce fishovského) zpěváka Alexe Toonena, se pojmenovali podle perlivé Collinsovy skladbičky z „Nursery Cryme“ (GENESIS). Bohužel, FOR ABSENT FRIENDS původní odkaz artrockových sedmdesátek až příliš napřímili a zpřístupnili mainstreamovému posluchači. Něco jako „…And Then There Were Three…“ versus „Foxtrot“. Neo-prog jenž sice neruší, ale ani nevzrušuje. Svíčková bez masa, samá omáčka, i když chutná.
Kapela vydala v rozmezí 1990-2001 šest studiových alb. Vyzkoušejte druhé, „Both Worlds“ (1991), případně třetí, „Running In Circles“ (1994). Většina skladeb je na youtube. Sedmé, „1“ z roku 2006, nalezneme i v nabídce online knihoven Spotify/Tidal. Hodně informací je na facebookové stránce „For absent friends (Band)“.

EGDON HEATH
Další nizozemská „Ryba“ ze sádky SI MUSIC. EGDON HEATH, působící v letech 1987-2001, navázali svým klávesově symfonizujícím neoprogem na dobovou anglickou nolanovskou školu. Příchodem zpěváka Jense van der Stempela získala v roce 1991 skupina technicky bezchybný, čistý, hladký hlas, se spoustou náladotvorných odstínů. Kompozičně to nebyla ze strany kapely nikdy žádná divočina ani ekvilibristika, určitou neprogresivní přímočarost skladeb zakrývaly mnohovrstvé, z počátku i nápadité klávesy. Ze čtyř studiovek se dá jednoznačně doporučit dvojka, „The Killing Silence“ (1991), právě kvůli Jensenovu vokálu a aranžérské barvitosti. Poslední LP, „Nebula“ (1996), je naopak příkladem neoprogového zmaru, počínaje lopaťáckým projevem Mauritse Kalsbeeka, a konče dusivými duchnami syntíků a všeho možného balastu.

ARAGON
Do třetice SI MUSIC, ovšem tentokráte z druhého konce světa, Austrálie, byť měli ARAGON ve svých řadách Skota (Les Dougan, zpěv), Itala (Tony Italia, bicí), Němce (Tom Behrsing, klávesy) a Řeka (John Poloyannis, kytara), tedy samé Evropany. V prvním období své existence, do roku 1998, vydala skupina pět alb. Mezi nimi se vzpíná „Rockin Horse And Other Short Stories From The Past) z roku 1993. Les Dougan má v pianissimech chvějivý hlas třídy Fish/Gabriel, ve vypjatých pasážích ovšem chvílemi krákorá jako starej Komanč z Vinnetoua. Rozhodně ale nenudí, a to je podstatné. To samé v bleděmodrém platí také o instrumentaci, síla ARAGON je v decentnějších pasážích, tam se mládenci úspěšně předháněli v nápaditosti. Ve full forte je přeci jenom limitují jejich hráčské dovednosti.
Překvapivý reunion z roku 2004 (Dougan, Poloyannis, Behrsing) ukázal albem „The Angels Tear“ zcela nový potenciál souboru.
www.facebook.com/aragonmusic
Poznámka: katalog neoprogového labelu SI MUSIC jsem v poslední dekádě minulého století vyzobával poměrně důkladně. Z necelé stovky titulů jsem měl ve sbírce více jak polovinu.

INES
Ines Fuchsová kolem sebe s pomocí manžela Thomase shromáždila mezinárodní tým muzikantů. Z ASGARD (viz dále) kupříkladu k INES přišli: zpěvák Francesco Grosso a kytarista Massimo Michieletto. Klávesám kralovala sama dlouhovlasá víla, u mikrofonu se v rámci projektu vystřídali mimo jiné: Harald Bareth z ANYONE’S DAUGHTER, Baggi Buchmann (později u německých AIRBORNE a v dalším Thomasově projektu, FUCHS), Boris Huzak, Christoph Pelgen (jenž hostoval u ADARO a ELUVEITIE).
INES nahráli v letech 1994 – 2002 čtyři alba široce rozkročeného, lehkonohého, symfonického, zpěvavého progrocku – tudíž se dočkáme jednoduchých písniček, folkrockových balad, instrumentálních miniatur i artrockově vystavěných opusů. K poznání vyzdvihnu především debutové LP „Hunting The Fox“. Porozpadové osudy INES/Ines víceméně zapadly prachem, internetové stránky skupiny zanikly spolu s opuštěnou doménou. Jedinou aktivní stopou je již zmíněný Hansův sólový projekt FUCHS s epickým albem „Leaving Home“ (2012), kde v jedné skladbě zapreluduje i Ines. Hans se mimoto dlouhodobě věnuje tvorbě výukových muzikálů pro školy.

NOW
Belgický zpěvák a kytarista Vincent Fis založil NOW v roce 1988. Ambiciózní skupina po svém adaptovala styl a sound YES z éry Trevora Rabina, plus přidala vokální ekvilibristiku à la STYX, s dominujícími, vysoko položenými hlavovými tóny. Za magnus opus NOW lze považovat druhé album „Spheres“ z roku 1991, stačí si poslechnout a vychutnat půlhodinový, pětidílný art/classical rockový monument „Children Of A Dying World / Converging Universus“, a máte jasno – jeden z nejlepších zapomenutých neoprogových kusů deváté dekády. Po třetím LP, „Deep“ (1993), NOW končí. Klávesák Hervé Borbé, jenž tak suverénně zvládal „imitovat“ Ricka Wakemana, se poté připojil k dodnes fungujícím MACHIAVEL.

ULYSSES
Skupina z německého Wiesbadenu natolik zaujala Cliva Nolana, že jim spolu s Karlem Groomem nejenom produkoval první a současně jediné album, „Neronia“ (1993), ale dokonce zapůjčil na dvě skladby svou múzu, Tracy Hitchings. ULYSSES krátkodobě působili v sestavě: zpěvák Gerard Hynes, kytarista Mirko Rudník, klávesista Thomas Dhiel, baskytarista Ender Kilic a bubeník Robert Zoom. Právní problémy kolem názvu vedly ke změně názvu na NERONIA, v jejíž současné sestavě není ani jeden člen ULYSSES. „Neronia“ patří k nejchutnějším jednohubkám marillionovské receptury.

TALE CUE
Jediná deska italské skupiny TALE CUE, „Voices Beyond My Curtain“ (1990), snese přímé srovnání s jakoukoliv art-prog klasikou. Zpěvačka Laura Basla je ženskou obdobou patetického Geoffa Manna, dá se dokonce říci, že i celková nálada alba se přimyká k „Fact & Fiction“ TWELFTH NIGHT. Skupina z Milána fungovala pouhých pár let. Laura se později objevuje coby doprovodná zpěvačka na LP „Momo“ (2007) Alessandra Farinella. Kytaristu Silvio Masanotti lze najít v sestavách téměř dvaceti skupin.

ERIS PLUVIA
Janované Alessandro Serri a Edmondo Romano spolu muzicírovali od roku 1984, o něco později pak založili HEROS LIOGOS, přímé předchůdce ERIS PLUVIA. Svou hudbou doprovodili několik divadelních a scénických představení („Nascere sinopia“, „Quasi trasfigurare“, „Eris Pluvia“). Styl a sound postupně přetvářeli od prvotní psychedelie k dalším experimentálním formám, aby nakonec zakotvili u odkazu klasického artrocku sedmdesátých let.
V roce 1990 nahrála skupina demo „Pushing Together“, o rok později vychází skvělý debut „Ring sof Earthly Light“. Recenze psaly o pastorálním až symfonickém soundu, a přirovnávaly ERIS PLUVIA k CAMEL i Oldfieldovi. Zvukově košatý artrock s flétničkami i saxofonem, chytlavé melodie sypané z rukávu jak konfety, přirozená hravost a zpěvnost – to vše reprezentuje erbovní album italské 90’s neoprog scény.
V prosinci 1992 opustila soubor zásadní persona, Alessandro Serri. ERIS PLUVIA pokračovali v nové sestavě se zpěvákem Alessandrem Contim a kytaristou Maurem Montzobbiem. Na konci roku 1993 však odchází i Edmondo Romano, a zakládá se svým parťákem Serrim ANCIENT VEIL. S novým kytaristou Davidem Marrarim a skladbou „Icarus“ se ERIS PLUVIA v roce 1994 ještě úspěšně účastní hudební soutěže Rino Gaetano Awards, pak končí.
Reunionová sestava – bez otců zakladatelů – vydává v roce 2010 povedené album, „Third Eye Light“.

ASGARD
Prvopočátky ASGARD se odehrály na severu Itálie v roce 1984, když kytarista Massimo (Max) Michieletto, bubeník Marco Michieletto, basista Glauco Giacchello a klávesák Alberto Ambrosi založili FIRE DUSK. Již pod názvem ASGARD, a s Francescem Grossem u mikrofonu, vydali mládenci v roce 1991 debutové elpé „Götterdämmerung“, které poměrně zřetelně směřovalo k odkazu Fish/MARILLION, samozřejmě ruku v ruce s nezaměnitelnou italskou rozšafností, a v případě ASGARD i velebnou potemnělostí některých pasáží, v nichž mi Grosso svými spodními rejstříky připomíná Erica Claytona ze SAVIOUR MACHINE. Celkový projev ASGARD vytváří pocit rockové mše, není proto divu, že skupina měla ve své době u části fanoušků až kultovní status. Kapela se časem víceméně přesunula do Německa, sestavy se časem propojily i s místními muzikanty. Všech pět kvalitou vyrovnaných studiovek (1991 – 2000) stojí za poslech, jakkoliv je každá trochu jiná.
–
Počítadlo mně neúprosně ukazuje, že budu muset pro dnešek končit. Dívám se na smutnou hromadu cédéček z devadesátých let, vyskládaných na stole, na něž se prostě a jednoduše nedostalo.
O francouzských PULSAR psal kolega Honza Doležal v minulém čísle, na Poláky COLLAGE a QUIDAM ve Sparku také již došlo, co ale kanadští VISIBLE WIND a ABBFINOOSTY, Amíci DISCIPLINE, ILÚVATAR, Germáni LAST TURRION, ZIFF, XERXES ze země Helvetského kříže, Nizozemci SYRINX, WINGS OF STEEL, NOVEMBER, švédská odpověď na GENESIS – MASQUE, a „squadra“ Italů: BARROCK, CALLIOPE, IT, ABIOGENESI, AUFKLÄRUNG, a další a další? Nejspíš někdy v budoucnu, protože příště už musíme vstoupit do nového neoprogového tisíciletí…

Jaromír Merhaut 2016

Technická poznámka: Rock History bude přemístěno na jiné forum.

Můžu požádat o odkaz?

Jak to během týdne přesunu, dám sem samozřejmě odkaz.

Jedna blesková: časopis Rock’N’All končí. Vyjdou ještě tři letošní čísla, která povede grafoman Víšek, páchající mj. polovinu magazínu Stereo:-)

Vojtěchův sen definitivně pohřben...

Tak tedy Rock History No. 10! Poprvé a naposledy ve vzpomínkách na rok 1966. Nejlepší rok mého života. Neboť jen jednou je člověku dvacet.

Jak jsem ho strávil? S hudbou, jak jinak. Ještě že už jsem si tehdy zavedl v časopise Melodie jakýsi „měsíční diář“, takže nemusím spoléhat jen na svou děravou paměť. Nahlížím do zažloutlých stránek s upřímnou vírou, že podobně tu dobu vnímalo povícero vrstevníků.

Leden 1966: K zajímavé věci došlo v USA, kde vyšel nový singl Beatles se snímky Boys (první vokální sólo Ringo Starra) a Kansas City. Vzápětí však byl z trhu stažen s odůvodněním, že starší nahrávky by zkreslily pohled na umění Beatles, které mezitím zaznamenalo značný pokrok.

Únor: Beatles převzali vedení (na hitparádě UK) po Seekers, kteří svou nahrávkou The Carnival Is Over připravili milovníkům ruské lidové písně Stěnka Razin jistě velké překvapení.

Březen: Nové album Beatles Rubber Soul postoupilo v americkém žebříčku LP rázem z 60. místa na první – během devíti dnů se prodalo 1 200 000 desek!

Duben: Pronikavý žesťový zvuk doprovodného orchestru, těžký střední beat, kombinace R & B a pop music – těmito rysy se ohlašuje nová vlna, která zachvátila americké tančírny a podle toho dostala název Discotheque Sound.

Květen: S písní Il ragazzo della via Gluck, která se drží na 2. místě italského žebříčku, se její interpret Adriano Celentano vůbec nedostal do finále sanremského festivalu. Porota zřejmě chová nedůvěru k písním beatového charakteru.

Červen: Není bez zajímavosti, že první hit Nancy Sinatrové These Boots Are Made For Walkin´ se prodává rychleji než kterákoliv SP-deska jejího slavného otce Franka.

Červenec: Poprvé po sedmi letech se do čela italského žebříčku dostala neitalsky zpívaná nahrávka: Michelle s Beatles.

Dvojčíslo srpen/září: Francie hlásí už třetí měsíc na čele žebříčku zpěváka protestních písní, dlouhovlasou modlu francouzské mládeže Antoina a jeho album Les Élucubrations.

Říjen: V prodeji desek ve světovém měřítku postoupili letos Beach Boys na 3. místo za Beatles a Rolling Stones a v některých zemích jejich hegemonii dokonce narušili (např. v NSR, Norsku, JAR).

Listopad: Teprve rok po Zlaté desce Wooly Bully vydala skupina Sam The Sham & The Pharaohs píseň odlišného charakteru a výsledek? Půldruhého miliónu prodaných desek Lil´ Red Riding Hood pouze v USA.

Prosinec 1966: Jsou jedním z nejvíce osvěžujících přínosů do současné pop music a první místo v anketě Melody Makeru v kategorii objevů roku to jen potvrzuje. Adresa skupiny je: Mama´s & The Papa´s, c/o Mr. Roberts, 321 So. Beverly Drive Suite „M“, Beverly Hills/California, USA.

Jaromír Tůma, editor

(Již v prodeji)

Dnes dorazily tři germánské buch-le:



Zakoupeno na megaknihy.cz: https://www.megaknihy.cz/5010086_sysyphus?p=1
Nákuk a info: https://www.eclipsed.de/de/eclipsed-rock-b-cher

S Tidalem po ruce skvělé šestikilové koukání a louskání.